efarasty 

Eva Kratochvílová
reklama
124 fotek a 1 video, červenec 2013, 72 zobrazení, 1 komentář
240 fotek, červen 2013, 285 zobrazení, přidat komentář | cestování, koníčky, příroda, sport, zvířata
Čtvrtek. Jedenáct večer. S Rassíkem balíme krosnu. Zítra se chystáme na další čundr. Letos opět do Českého ráje, je tam tolik krás, že se to najednou stihnout nedá :) Psík chápe, že jeho doma určitě nenechám, a tak nadšeně asistuje, pobíhá kolem. Usínáme oba někdy kolem půl druhé. V pátek, 21. 6. 2013, se sice probouzíme v pět hodin nevyspalí (co si budem povídat, na mě je to znát mnohem víc, než na Rassínovi :D ), ale nadšení v očekávání pořádnýho výletu. V 6:13 už nedočkavě vyhlížíme v Choceradech příjezd vlaku na Čerčany, ale nic nepříjíždí. Šest dvacet. Šest třicet. To už jsem hodně nervózní. V půl a pět mám odjíždět z Čerčan na Prahu a už je mi jasný, že to nestíhám. Vlak pořád nikde. Už obvolávám, zjišťuju, a taky ujišťuju Míšu, spolučundračku, že určitě dorazím, jen nevím kdy. V pětapadesát přijíždí vlak z opačného směru. Na kolejích ležel po včerejší bouřce strom. Po chvíli přijíždí i ten náš. V Čerčanech čekáme další čtvrthodinu. Na tamní trati pro změnu spadla trolej. Do Prahy přijíždíme kolem půl deváté, mezitím Míša zjišťuje další spoj na Turnov. Na hlaváku nás s Rassíkem odchytává Romča a po chvíli doráží i Míša s Davidem a s čivavkou Nikitou, dalším spím doprovodem :) Konečně sedíme ve vlaku a počáteční lehký nervíčky padaji :) Turnov - přestup. Ve Ktové vystupujeme někdy před poledny, a vydáváme se na Trosky, snad nejznámější symbol Českého ráje. Dobrej kopeček :) V chatě pod zříceninou je hodně šikovná hospůdka, dáváme jedno pivenko, u hodného pána hospodského necháváme krosny a zbylých sto metrů na hrad šlapeme bez zátěže. Nádhera, ten výhled stojí za to a nepotřebuje komentář. Z trosek pokračujeme dolů kolem rybníku Věžák a Vidlák, dáváme další občerstvující osvěžení. Za Vidlákem trochu bloudíme, zbytečně v největším horku musíme po asfaltu, ale na Hrubou Skálu docházíme bez větších problémů. Další zasloužená odměna :D Tekutá, i co se týče výhledu ;) Nákup cetek, turistických známek a vizitek. Projdeme skály dál po Zlaté stezce Českého ráje, vyhlídky Na Kapelu a U Lvíčka nám nabízejí úžasné výhledy. Na hrad Valdštejn ale bohužel přicházíme pozdě, už je zavřeno. Alespoň si ho prohlídneme a vyfotíme zvenčí a pokračujeme po žluté Hruboskalskem zpět, kolem pramenů až do Sedmihorek, kde nás čeká náš první bivak. Sice v kempu, ale pod širákem. Kemp je perfektní, hospůdka dobrá, jídlo mňam a pivo-jééééé :D jen nám zavřeli trochu brzy, ale aspoň jsme se líp vyspali. Kolem čtvrté hodiny v noci nás budí přeháňka, tak se pro jistotu stěhujeme na terásku u kiosku pod střechu. V sedm budíček, snídaně a v osm odcházíme na vlak do Turnova. Tam procházíme městem, turnovské kostely jsou krásný... opět nákup vizitek, známek, pohledů a dalších NEZBYTNÝCH věciček :) a na náměstí si s Romčou dopřáváme zmrzču. Městským parkem pak míříme na Zdenčinu vyhlídku, kus cesty bohužel opět po silnici. Ve vesničce těsně pod Betlémskýma a Klokočskýma skálama si dáváme svačinku hezky ve stínu, vedro je teda pořádný... ale výhled ze Zdenčiny skály stojí za všechny ty litry potu :D je vidět Ještěd, Hrubý Rohozec... Pokračujeme dál na zříceninu hradu Rotštejn, který nám ukáže opět z jiného, ale nikdy neopakovatelného úhlu pohledu hrad Trosky. A skály, všude samé skály... po žlutý stezce míříme přes Loktuši na Kozákov, kde nás, nic netušící, čeká ta "třešinka na dortu", tvrdě vykoupená dvoukilometrovým stoupákem. Převýšení 404 metrů. Kilometr po slunci a další kilometr v lese. Půl kilometru před vrcholem , který má přesně 744m.n.m., díky čemuž je nejvyšším vrcholem českého ráje, narážíme na Radostnou studánku. Všem nám je jasný, jak moc trefnej název to je. Rozhodně každýmu, kdo touhle cestou na Kozákov šel, takhle studánka musela připadat opravdu radostná, přímo dar z nebes :D Protože poslední kilometr už je jen 45 stupňový stoupání, člověk tu leze skoro po čtyřech, zvlášť s desetikilovou krosnou na zádech. Ale potom, co se vám otevře ten výhled, všechno tohle utrpení a dřinu házíte za hlavu, a nahrazuje to pocit blaženosti z toho, že člověk překonal sám sebe. Ten nejkrásnější výhled, který se vám otevírá skoro na celý Český ráj, je tou největší odměnou. Všichni jme sice vyřízení (jen Rassík má pořád ty samé jiskřičky v očích :) , ale nikdo z nás si nenechá ujít ten výhled z rozhledny, který nás čeká po vyšlápnutí 124 schodů. Výhled je prostě nepopsatelný, tudíž tady citace: "Z ochozu budete mít výhled na Český ráj, Pojizeří, České středohoří, Lužické, Orlické a Jizerské hory, Ještěd, Krkonoše a Broumovskou vrchovinu. Za pěkného počasí můžete vidět až čtvrtinu Čech a dalekohledem lze na obzoru zahlédnout i nejvyšší budovy Prahy." :) ovšem díky tomu, že před Loktuší mi Rassínek začíná trochu pokulhávat, ukončujeme dnešní čundrování tady. Je tu super kiosek, kde prodává moc hodný pán dobrý pivečko, a hlavně se těšíme na západ a východ slunce ,který si odtud vyfotíme. Strávili jsme tu super večer, západ slunce se nedá slovy vyjádřit, proto je lepší kouknout na fotky. Východ slunce už bohužel takový nebyl, protože sluníčko se až do sedmi hodin schovávalo za mraky. Potom ale vykouklo a ujistilo nás, že přijde další pařáček. Asi v deset hodin vyrážíme po výborný snídani v trávě s úžasným výhledem, který bych si nechala líbit den co den a nikdy by se mi neomrzel, tedy dál, tentokrát po červené stezce. Těšíme se na další výhled z Hamštejna, ale bohužel bloudíme, motáme se přes louky a nakonec se najdeme až v Prackově. Zpátky na Hamštejnský hřeben už nelezeme a míříme do Koberov a Besedici. Tady už mi psíček kulhá hodně, navíc zjišťuju, že jsem si trubka zapomněla psí botičky doma. Hmmm, taky dobrý. Snažim se s ním jít co nejvíc po měkkým, a když v Besedici konečně narážíme na otevřenou příjemnou hospůdku, kotvíme tady na delší odpočinek, pozdní oběd a pití. Rassík okamžitě zalehává. Po dobrém obídku a odpočinku vycházíme přes Suché skály, Kalich a skalní bludiště. Marně hledáme na mapě vyznačené tři vyhlídky (Hořákovu vyhlídku, Husákovu, a vyhlídku Kde domov můj). Pak se dozvídáme, že prostor ve skalách je nedávno přeznačovaný, ale já mám mapu z roku 2010 :/ Dost dobře nechápu, proč prodávají neaktualizované mapy, ale dobře...nebudem si tím kazit těch posledních pár chvil čundru, které nám zbývají a pokračujeme na Malou skálu. Odtud je překrásný výhled na Pantheon a hrad Frýdštejn, kam se vydáme někdy příště :) My už si pak jen dáváme na Boučkově statku, kterým je nádherná soustava roubenek a otevřeného dvora, poslední českorájové pivečko, a pak už jen kupujeme lístky na vlak. Míříme domů a ve vlaku si každý zpracováváme ty úžasný zážitky z těch krásných míst, chvílemi více než náročných pětačtyřiceti kilometrů a hlavně neopakovatelných krás přírody...
116 fotek, říjen 2012 až duben 2013, 128 zobrazení, 1 komentář
Ve čtvrtek 4. 4. jsme s Rassíkem, Jana Vajsarová a Chariskou vyrazily na první dogtrekking letošní sezony, tentokrát na Rabyni. Podařilo se mi ještě zlákat Petra Pražmová s jejím přítelem Pavlem a oni ještě zlanařili Ola Procházková, takže to bylo super :) Pavel nám sice hned od začátku utekl, těch devádesát jedna a půl kilometru zvládl v neuvěřitelným čase a umístil se na druhém místě. Petra s Olčou se od nás odpojilyna Posázavský stezce na kousek za Klimentovou vyhlídkou a dál jsme pokračovaly samy. Chvíli po startu se mi trošku nezadařilo a asi na pátém kilometru jsem si zvrkla kotník. Křuplo v tom, ael na prdel jsem si nesedla, tak jsem chvíli odpočívala, v duchu supěla, pak jsem kotník zatáhla obvazem a šlo se dál. Po dalších pár kilometrech jsem to docela slušně rozchodila a před Kamenným přívozem jsem o něm už nevěděla. Jáňa obdržela ze svejch parádních Garmontů darem dva puchýře na patách, tak je v Pikovicích nechala Tulákovi Jackovi na živý kontrole a dál pokračovala v osmiletech keckách. Měly jsem dobrý tempo, šlo se hezky rychle, takže v Kamenným přívoze jsme U Dolejších dohnaly Peťu s Olčou a asi hodinu a půl odpočívaly. Psy jsme občerstvily kapsičkou v horký vodě s glukopurem a my si daly polívku, pivko, a horkou griotku, ošetřily nohy a šlo se dál. Holky vyrazily o něco dřív než my. Chvíli jsme hledaly kontrolu, ale nakonec jsme si podle instrukcí v itineráři mohly úspěšně na ruku nakreslit značení, že jsme kontrolu absolvovaly. prošly jsme Kameňákem, u Prosečnice trochu bloudily, ale rychle jsme se našly a pokračovaly Vlčí roklí. Kamenné pole bylo vážně nádherný, jak když někdo v tom hlubokým širokým údolím vysype obrovskou stavebnici z balvanů. Za Vlčkou jsme se napojily na jedinej s minima asflatovejch úseků a pokračovaly přes Horn ía Dolní požáry na kontrolu ve Zbořeným kostelci. Tady už nás zastihla tma a mě navíc obrovská krize. Nohy mě bolely a pálily tak, že jsem měla pocit, že chodím na boso a po kostech...kontrolu jsme naštěstí našly, pak si daly pauzu, občerstvily psy i seve a hlavně nohy. Chvíli mě i napadlo, to tady zapíchnout, bylo tam ohniště, ale taky všude kolem voda a díky tomu větší zima...naštěstí díky zlatý Janičce, která mě z tý hnusný krize dokázala vytáhnout, jsme pokračovaly dál, na Panskou skálu, kde jsme daly další kontrolu a další pauzičku. Místy se šlo skvěle, ale na střídačku s bolestma...nakonec se nám podařilo dojít až na Štolu Halíře před Borkem u Jílového, kam jsme dorazily ve dvě v noci. Měly jsme neuvěřitelný štěstí, protože jsme chytly super bivak na kryté térásce před chatičkou - pokladnou. Udělaly jsem si královský ležení, přes zábradlíčko jsme přivenily celtu, přivázaly ji a tak jsme měly v podstatě stan. Na psíkách už bylo vidět, že odpočinek potřebujou taky jako sůl, tak jsme nakrmily a ve tři hodiny už jsme spaly. Když máte dobrej spacák, tak největším problémem není zima, a to ani když je pod nulou. Právě naopak, nemůžete se ráno vyhrabat z toho pelíšku :D a tak jsme vycházely asi až po desátý hodině. Odpočinek ale byl opravdu znát, šlo se pěkně, jako v pátek ráno za čerstva. Těšily jsme se do Jílového, kde si dáme obídek a tak jsem šlapaly, co síly stačily. Ve chvíli kdy jsme došly do městečka jsme fakt měly dobrou náladu. To ovšem jen do té doby, kdy jsme při hledání hospody narazily na místní domorodce, který nás zklamali informací, že nejsme v Jílovým ale V RADLÍKU!!!! čtyři kilometry navíc!!!!v tu chvíli jsem viděla rudě a potom, co chlápek povídá:"ale děvčata, nelitujte tohohle kousíčku přece!" jsem si musela zkousnout jazyk až to zabolelo, abych mu neodpověděla něco hnusnýho :D nakonec jsme úspěšně přece jen do Jílového dorazily a asi hodinu a půl nebo dvě jsme odpočívaly při vynikající gulášovce a hřejivý horký griotce :D pak jsme pokračovaly dál, trošku bloudění, než jsme našly Boží skálu, pak dál kolem rozhledny Pepř (který bych za normálních okolností neodolala a vysápala se nahoru, ovšem opravdu nebylo "za normálních okolností" :D) a pak ke kapli Svaté Anny, kde jsme měly další kontrolu. Potom ještě jedna kontrola Na Obrázku, kterou ale někdo asi sebral, tak jsme is to místo aspoň vyfotily. Na rozcestníku se objevil Třeštibok, krásná vyhlídka s kontrolou, už jen za tři kilometry, což nás nakoplo a tak jsme nasadily tempo. Za třeštibokem nás čekal Petrov u Prahy a další zklamání. Díky tomu, že Posázaví znám, jsem si říkala-no výborně, už jen seběhnout ne zrovna příjemnej úsek po asfaltu dolů do pikovic a můžeme si dát příjemnej delší odpočinek v hospůdce před posledními osmnácti kilometry...jaký bylo překvapení, že z Petrova nejdeme tou nejkratší cestou, ale bereme to oklikou přes Libřici, která nám nadělí další sedm kilometrů. To v našem případě znamenalo dvě hodiny chůze, protože nohy už se zase začaly ozývat. Jáňa měla tou dobou už dávno puchýře skoro po celých chodidlech a já měla pocit, že mi někdo do levýho kotníku zašil krabičku žiletek. V Davli jsme našli otevřenou čekárnu na vlakovém nádraží, tak jsme si tam půl hodinky v teple odpočinuly. Když jsme vstaly, že půjdeme dál, Rassík mi zase začal kulhat na pravou přední...stejně jako na Jednookáči, blížil se sedmdesátý kilomet ra on začal mít s artrózou postiženou packou problémy. Chariska zadřepla, aby se vyvenčila a při tom se jí třásly zadní nohy...když kilometr před Pikovicema začala zvracet a mít svalový křeče, už jsme věděly, že nedojdem. A tak jsme v jedenáct v noci odjížděly z Pikovic, autem. Skončily jsme na 73. kilometru, na šestnácté kontrole z dvaceti... věřím, že my bychom to s Jáňou nějak odpajdaly, i když třeba po limitu, ale nechtěly jsme, aby naše rozhodnutí díky snaze něco si dokázat odnesli psi... myslím, že odvoz jsme zavolaly právě včas, jen tak tak, aby to nedopadlo úplným vyčerpáním našich dogtrekkingových čtyřnohých přátel. Bylo to sice zklamání, ale nakonec převážil dobrý pocit z příjemně strávenýho času v nádherný krajině s pejsky. :) a příště...? PŘÍŠTĚ PŘECE ZASE!!! :D a už snad i do cíle po svejch :)
430 fotek, srpen 2012, 54 zobrazení, přidat komentář
253 fotek, srpen 2012, 41 zobrazení, 3 komentáře
270 fotek, červen 2012, 228 zobrazení, 5 komentářů
Ve čtvrtek 14. 6. jsme s Rassím, Jančou a její Charis vyrazili na náš první dogtrekking, Jednookého vlka-long se startem v kempu Na Kopci, nedaleko obce Vír u Bystřice nad Pernštejnem.
Původně avizovaná délka trasy se po trasování protáhla o další čtyři kilometry, tudíž celkem 93 km. Ze čtvrtka na pátek-den startu-jsme toho moc nenaspaly, hodně se povídalo, popíjelo :) takže zabrat se nám povedlo kolem druhý hodiny v noci.
V pátek jsme vstávaly v šest, daly si spršku, něco málo pojedly, sbalily karimatky a spacáky a přesně v 7:27 jsme startovaly. Na úvod nás čekaly dva příšerný krpály, ale pesani, vybuzení tou atmosférou a přítomností ostatních psů, v sobě vyburcovali závodnický pudy a hodně nám do kopců pomáhali táhnutím. Minuli jsme hrady Pyšolec a Zubštejn, sešli jsme dolů do Víru. Po nakoupení turistických známek jsme pokračovali-další kopec, nekonečně dlouhej. Potom následovala trocha bloudění, ale díky několika spoludogtrekařům, které jsme cestou potkali na louce, jsme se po asi půl hodině vydali správným směrem. Na turistických rozcestnících se už začala objevovat Olešnice, kde jsme si na dvacáteém druhém kilometru chtěli trošku odpočinout a hlavně si dát obídek.
V místní hospůdce jsme s chutí shodily patnáctikilové krosny a vychutnávaly si hodinku klidu. Za Olešnicí nás čekala asfalto-štěrková cesta do Ústupu, pak lesem dolů do Křetína, kde jsme se potkaly s hnusnou krizí. Únava, zoufalství, chvíli vztek, bláznů smích... :D psíci taky zalehli a tak jsme asi půl hodiny odpočívali. Blížila se ale první kontrola ve Vranové, kde jsme opět narazili na kolegy trekaře a společně jsme si v tamní hospůdce dali pivečko. Absolvovali jsme první kontroluprošli Ořechovem, vylezli kopec z Jasinova a za ním to na hodinu zabalili. Stmívalo se, tak jsme nakrmily pejsky, zalehly do spacáků a usnuly. V půl jedenáctý jsme se ale donutily vyrazit dál. S čelovkama na hlavách jsme prošli Nýrovem.V lese před Rudkou Rassí začal na dvou msítech vrčet, a po pár metrech se vyloupnul vždycky nějaký ožrala...ještě že jsme ty psy měly. Prošli jsme nočním Kunštátem a za městem jsme při pohledu na každou chvíli odpočívající Charí usoudily, že už vážně hodíme bivak. Na louce pod lesem jsme se začly "ubytovávat", když jsme zaslechly příšerný zvuky. Nejspíš to byli jeleni, nebo srnci, který nás fakt děsně vystrašily. rozložený plachty, karimatky a spacáky nás to ale nedonutilo přemísťovat, na to už jsme neměly síly...za chvíli jsme všichni spali. V noci nás Rass vzbudil vrčením, ve tmě se v dálce někdo ometal. Po půl sedmý ráno jsme se probudily a v půl osmý už opět pokračovaly dál. Jako bonbónek nás po ránu čekal škrpál do Touboře a po chvíli svažující se cestě další do Kunic. Tady se šlo celkem nepříjemně po dlouhý asfaltce. V Bedrřichově nám jedna milá paní natočila do lahví vodu a donesla i v misce pejsanům. Odsud další ošklivá asfalto-štěrkovka, ale Rass i Charis šlapali s nadšeným výrazem dál. V Kozárově jsme si dali hodinovou pauzu, vylezly na rozhlednu Babylon, konečně si dopřály trochu základní hygieny, pivko a vynikající gulášovku. Z Kozárova se šlo nejprve po štěrkovce a poté příjemně z lehkého kopečně lesem podél potoka. Tři kilometry před Lomnicí, kde jsme měly druhou kontrolu, nás ale čekal nekonečnej úsek silnice. Šli jsme ho v největším vedru kolem druhé hodiny. Rassí táhl jak lokomotiva, musela jsem ho brzdit, aby si nesedřel packy. Sama jsem na tom nebyla nejlíp, chodidla mě z rozpálenýho asfaltu hrozně bolely, Janče se chtělo spát, záda v háji... naštěstí jsme brzy narazily na kontrolu a hned potom na příjemnou hospůdku se zahrádkou ve stínu. Takže oběd, dvě pivka a - já vim, blbá kombinace- ibalgin na bolesti :) chvíli po nás sem dorazila další paní trekařka s dvěma psy. Když jsme zaplatily a byly na odchodu, přinesl nám pan hospodský panáka slivovice na cestu!!! Původně jsem ho chtěla odmítnou, s ohledem na to, co už jsem měla v sobě chvíli před tím, ale nedalo se. Kupodivu mi právě ta kombinace všeho nejspíš otupila veškerou bolest a šlo se mi najednou příjemně i do toho prudkýho stoupáku, který nás dovedl do Veselí. Cestou jsme si zpívaly, takže to dobře utíkalo. Jenže díky nepozornosti se nám povedlo zabloudit a tak jsme se najednou míst ov Podolí objevily v asi tři kilometry vzdáleném Ochozu u Tišnova! Vracet se nám nechtělo, bylo by to dlouho do kopce, tak jsme se rozhodly do Doubravníku dojít po šestikilometrovém úseku silnice-PEKLO. Z Doubravníku už jsme to měly pouhé čtyři kilometry do Sejřku, kde na nás čekala třetí kontrola. Jenže dvě třetiny té cesty byly opět kopec za kopcem. Právě tam nás zastihla tma, ale už nebylo kde zabloudit ,takže jsme se nezdržovaly vyndaváním čelovek. Tady v tom lese jsme opět narazily na trekařku z hospody. Na "K3" na sedmdesátém kilometru jsme dorazili všichni společně, a tady se rozhodly aspoň na půl hodiny orazit a trošku nakrmit sebe i psy. Večeře za svitu čelovek-á, ta romantika :D :D
Po jídle jsme se zvedli, že budeme pokračovat, ale najednou koukám, Rassí nedošlapuje na pravou přední! Sedla jsem si k němu na zem, prohmatávám packu, hejbu s ní, hledám důvod...nic. Nezafňuká, nereaguje, žádná řezná rána, nebo cokoliv vraženýho. Ale kulhá pořád. Dostává botičku. Rychle mizíme z ilometrovýho úseku po silnici a klesáme lesem do Nedvědic. Rassí kulhá už jen neznatelně, takže se raduju. Doufáme, že v Nedvědicích bude otevřená hospoda, před půlnocí v sobotu večer by to mohlo klapnout...a skutečně!! První je zavřená, druhá, byť celkem hlučná, ale se zahrádkou, ještě funguje!!! S radostí se hrneme dovnitř, shazujeme krosny, jejichž váhu jsme už ale dávno přestaly vnímat a objednáváme pivo :) kolegyně trekařka rozbaluje spacák, my se zouváme, pečujeme o psy a nohy a s chutí pijeme. Nohy už zase začínají bolet, takže pro jistotu si obě jako zákusek dáváme každá po jednom růžovém kamarádu :). Druhé pivo. Budou dvě v noci, chystají se zavírat. Po zkušenosti s panákem slivovice si ve víře pohodlný chůze jednoho ještě objednáváme :)
Vyjdeme před hospodu, ale ha-chyba. Až sem došel Rassí opět celkem v pohodě. Jenže jak mu za ty dvě hodiny odpočinku ta noha zatuhla, opět pajdá. Na pravou hodně, na levou začíná taky. Obouvám mu i druhou botu a všichni se těšíme na měkkou lesní cestu, která nás čeká. Na konci Nedvědic tochu bloudíme, ale rychle se nacházíme. Jde se mi fakt dobře, je chládek, na noze jediný puchýř, záda necítím...
Jdeme úzkou stezičkou podél Svratky, Rassík pajdá a mě začíná bejt jasný, že můj první long určitě nedokončíme. Rassí se snaží, ale pohled na něj mě fakt přivádí k zoufalství. ještě dojdeme dalších pár kilometrů do Kasan, kde si u rybníka Rassínek lehá a odmítá vstát. Na jeho oblíbené "Pudeme pa??!", které ho za jiných okolností přivádí do euforie, reaguje posunutím se, které spíš než chůzi připomíná plazení, o pouhé dva kroky dál. Jeho výraz mluví za vše. On by šel, ale jeho nohy už nemohou. Konečná. Náš pan Jednooký končí na sedmdesátém sedmém kilometru. Tak jsem rozbalila spacák a karimatku a na lavičce u rybníka to pouhých šestnáct kilometrů před cílem zapíchla. Je půl čtvrté ráno. Pro mě a pro Rassínka dogtrekking končí.
Janča se Chariskou ale pokračují. My čekáme na šestou hodinu ranní,k dy budeme moci zavolat Petrovi Žižkovi-organizátorovi, že budeme potřebovat odvoz. Během následujících hodin se navzájem s Jančou kontrolujeme přes telefon. Po sedmé hodině přijíždí Petr a nakládá nás do auta. V kempu jsme kolem půl osmé. V půl desáté dorazí úspěšně Jana s Charí, vyřízený, uťapaný, ale dojatí a šťastní, že to opravdu zvládli. Potom - SPRCHA!!! :) v jedenáct následuje vyhlášení, chvíli ještě posedíme a popovídáme s ostatními. Pak už jen sbalíme věci, autem se ještě zajedeme podívat na vodní nádrž Vír, do Bystřice pro turistické známky a jídlo. Nenecháme si ujít ani rozhlednu Karasín (ještě že se tam dá dojet autem až k ní :D) a vyrážíme směr domov!!!! :) a slovo na závěr? zkrátka PARÁDA! :) sice jsme všichni servaný jak koně, ale už plánujeme, který trek bude další :) to si myslím mluví za vše :) prostě už nás lapili do svých dogtrekařských sítí! :D
226 fotek, červenec 2011, 110 zobrazení, přidat komentář
37 fotek, 9.4.2011, 62 zobrazení, přidat komentář
28 fotek, 5.2.2011, 53 zobrazení, přidat komentář | zvířata
Protáhnutí po zimě :) takže spíš poblbnutí, a uvedení do tréninku...
16 fotek, srpen 2010, 63 zobrazení, přidat komentář
41 fotek, 14.8.2010, 78 zobrazení, přidat komentář
Původně naplánovaná trasa měla cca 70 km (první den 40, druhý den 30). Vlakem jsme se dopravili do Benešova, busem do Neveklova. Odtud jsme vyrazili do Stranného, směr Źivohošť, na vyhlídku Blažim, na Nebřich, do Rabyně, dále do Štěchovic, Hradištka a končili jsme v Pikovicích.
Trasa byla hodně náročná, samá převýšení, lezli jsme střídavě do krpálů nahoru, pak zas dolů, všude klouzavé bahno, šutry...navíc do nás od rána až asi do jedné hodiny pršelo...odpoledne se na chvíli počásko vybralo, ale občasným přeháňkám jsme se neubránily...takže samé zastávky, převlékání, přezouvání...
Ubytování byla vcelku síla. Na první pohled pěkná chajda byla plná velkých tlustých chlupatých pavouků, kteří nejenže lezli po zdech, byli ve dřezu, nad kamny, ale asi dvakrát přes noc mi i přelezli po rukou...brrr naspala jsem jen asi 1,5 až 2 hodiny a ráno byla jak zmlácená.
Navíc si Rustík rozřízl pacinku, takže druhý den měl botičku, mě se opět začalo ozývat koleno a navíc rozbolavěl kyčel, a Míša měla bolavé nohy...Tudíž jsme druhý den dojely domů vlakem, jediná Linda, která naštěstí byla zdravá a nebolavá, trasu došla...
Přes to přesevšechno se trek líbil, minimálně psům, kteří byli stále nadšení :D
Zbytek trasy, který jsme druhý den měly dojít ale nedošli, plánujeme vyšlápnout už jen jako jednodenní výlet někdy během září...tak snad počasí dá, a další výlet klapne....
25 fotek, červenec 2010, 81 zobrazení, přidat komentář
Cca desetikilometrová procházka s Míšou a její Jorkšírkou Nelinkou. Šli jsme z Bělokozel na Vraník, dolů do Ledečka, přes Samopše, nahoru na Sázavu a pak pěkně do kopečka zpátky do Bělokozel...také tady nám skoro pořád pršelo :/ ale pejsanům to vůbec nevadilo
111 fotek, 23.6.2010, 121 zobrazení, přidat komentář
47 fotek, 23.5.2010, 77 zobrazení, přidat komentář
22 fotek, leden až březen 2010, 42 zobrazení, přidat komentář | zvířata
10 fotek, 26.9.2009, 23 zobrazení, přidat komentář
Fotky z odpolední prochajdy.

Komentáře

přidat komentář

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.