Název

Tulák Jack 4.-7.4.2013

Popis

Ve čtvrtek 4. 4. jsme s Rassíkem, Jana Vajsarová a Chariskou vyrazily na první dogtrekking letošní sezony, tentokrát na Rabyni. Podařilo se mi ještě zlákat Petra Pražmová s jejím přítelem Pavlem a oni ještě zlanařili Ola Procházková, takže to bylo super Pavel nám sice hned od začátku utekl, těch devádesát jedna a půl kilometru zvládl v neuvěřitelným čase a umístil se na druhém místě. Petra s Olčou se od nás odpojilyna Posázavský stezce na kousek za Klimentovou vyhlídkou a dál jsme pokračovaly samy. Chvíli po startu se mi trošku nezadařilo a asi na pátém kilometru jsem si zvrkla kotník. Křuplo v tom, ael na prdel jsem si nesedla, tak jsem chvíli odpočívala, v duchu supěla, pak jsem kotník zatáhla obvazem a šlo se dál. Po dalších pár kilometrech jsem to docela slušně rozchodila a před Kamenným přívozem jsem o něm už nevěděla. Jáňa obdržela ze svejch parádních Garmontů darem dva puchýře na patách, tak je v Pikovicích nechala Tulákovi Jackovi na živý kontrole a dál pokračovala v osmiletech keckách. Měly jsem dobrý tempo, šlo se hezky rychle, takže v Kamenným přívoze jsme U Dolejších dohnaly Peťu s Olčou a asi hodinu a půl odpočívaly. Psy jsme občerstvily kapsičkou v horký vodě s glukopurem a my si daly polívku, pivko, a horkou griotku, ošetřily nohy a šlo se dál. Holky vyrazily o něco dřív než my. Chvíli jsme hledaly kontrolu, ale nakonec jsme si podle instrukcí v itineráři mohly úspěšně na ruku nakreslit značení, že jsme kontrolu absolvovaly. prošly jsme Kameňákem, u Prosečnice trochu bloudily, ale rychle jsme se našly a pokračovaly Vlčí roklí. Kamenné pole bylo vážně nádherný, jak když někdo v tom hlubokým širokým údolím vysype obrovskou stavebnici z balvanů. Za Vlčkou jsme se napojily na jedinej s minima asflatovejch úseků a pokračovaly přes Horn ía Dolní požáry na kontrolu ve Zbořeným kostelci. Tady už nás zastihla tma a mě navíc obrovská krize. Nohy mě bolely a pálily tak, že jsem měla pocit, že chodím na boso a po kostech...kontrolu jsme naštěstí našly, pak si daly pauzu, občerstvily psy i seve a hlavně nohy. Chvíli mě i napadlo, to tady zapíchnout, bylo tam ohniště, ale taky všude kolem voda a díky tomu větší zima...naštěstí díky zlatý Janičce, která mě z tý hnusný krize dokázala vytáhnout, jsme pokračovaly dál, na Panskou skálu, kde jsme daly další kontrolu a další pauzičku. Místy se šlo skvěle, ale na střídačku s bolestma...nakonec se nám podařilo dojít až na Štolu Halíře před Borkem u Jílového, kam jsme dorazily ve dvě v noci. Měly jsme neuvěřitelný štěstí, protože jsme chytly super bivak na kryté térásce před chatičkou - pokladnou. Udělaly jsem si královský ležení, přes zábradlíčko jsme přivenily celtu, přivázaly ji a tak jsme měly v podstatě stan. Na psíkách už bylo vidět, že odpočinek potřebujou taky jako sůl, tak jsme nakrmily a ve tři hodiny už jsme spaly. Když máte dobrej spacák, tak největším problémem není zima, a to ani když je pod nulou. Právě naopak, nemůžete se ráno vyhrabat z toho pelíšku a tak jsme vycházely asi až po desátý hodině. Odpočinek ale byl opravdu znát, šlo se pěkně, jako v pátek ráno za čerstva. Těšily jsme se do Jílového, kde si dáme obídek a tak jsem šlapaly, co síly stačily. Ve chvíli kdy jsme došly do městečka jsme fakt měly dobrou náladu. To ovšem jen do té doby, kdy jsme při hledání hospody narazily na místní domorodce, který nás zklamali informací, že nejsme v Jílovým ale V RADLÍKU!!!! čtyři kilometry navíc!!!!v tu chvíli jsem viděla rudě a potom, co chlápek povídá:"ale děvčata, nelitujte tohohle kousíčku přece!" jsem si musela zkousnout jazyk až to zabolelo, abych mu neodpověděla něco hnusnýho nakonec jsme úspěšně přece jen do Jílového dorazily a asi hodinu a půl nebo dvě jsme odpočívaly při vynikající gulášovce a hřejivý horký griotce pak jsme pokračovaly dál, trošku bloudění, než jsme našly Boží skálu, pak dál kolem rozhledny Pepř (který bych za normálních okolností neodolala a vysápala se nahoru, ovšem opravdu nebylo "za normálních okolností" :D) a pak ke kapli Svaté Anny, kde jsme měly další kontrolu. Potom ještě jedna kontrola Na Obrázku, kterou ale někdo asi sebral, tak jsme is to místo aspoň vyfotily. Na rozcestníku se objevil Třeštibok, krásná vyhlídka s kontrolou, už jen za tři kilometry, což nás nakoplo a tak jsme nasadily tempo. Za třeštibokem nás čekal Petrov u Prahy a další zklamání. Díky tomu, že Posázaví znám, jsem si říkala-no výborně, už jen seběhnout ne zrovna příjemnej úsek po asfaltu dolů do pikovic a můžeme si dát příjemnej delší odpočinek v hospůdce před posledními osmnácti kilometry...jaký bylo překvapení, že z Petrova nejdeme tou nejkratší cestou, ale bereme to oklikou přes Libřici, která nám nadělí další sedm kilometrů. To v našem případě znamenalo dvě hodiny chůze, protože nohy už se zase začaly ozývat. Jáňa měla tou dobou už dávno puchýře skoro po celých chodidlech a já měla pocit, že mi někdo do levýho kotníku zašil krabičku žiletek. V Davli jsme našli otevřenou čekárnu na vlakovém nádraží, tak jsme si tam půl hodinky v teple odpočinuly. Když jsme vstaly, že půjdeme dál, Rassík mi zase začal kulhat na pravou přední...stejně jako na Jednookáči, blížil se sedmdesátý kilomet ra on začal mít s artrózou postiženou packou problémy. Chariska zadřepla, aby se vyvenčila a při tom se jí třásly zadní nohy...když kilometr před Pikovicema začala zvracet a mít svalový křeče, už jsme věděly, že nedojdem. A tak jsme v jedenáct v noci odjížděly z Pikovic, autem. Skončily jsme na 73. kilometru, na šestnácté kontrole z dvaceti... věřím, že my bychom to s Jáňou nějak odpajdaly, i když třeba po limitu, ale nechtěly jsme, aby naše rozhodnutí díky snaze něco si dokázat odnesli psi... myslím, že odvoz jsme zavolaly právě včas, jen tak tak, aby to nedopadlo úplným vyčerpáním našich dogtrekkingových čtyřnohých přátel. Bylo to sice zklamání, ale nakonec převážil dobrý pocit z příjemně strávenýho času v nádherný krajině s pejsky. a příště...? PŘÍŠTĚ PŘECE ZASE!!! a už snad i do cíle po svejch

Nastavení